„Můj rok jako au pair je u konce. Kufry mám zabalené, pokoj je prázdný a hlavně už není můj. Moje hostitelská rodina už není jen hostitelskou, ale mou druhou rodinou. Hostitelské děti už nejsou mou zodpovědností – místo toho jsou teď mými mladšími sourozenci na druhém konci světa. Můj domov už není mým domovem. Krvácí mi z toho srdce, mám zarudlé oči a po tvářích mi stékají slzy. Před rokem se tento den zdál tak daleko, ale už nastal a já jsem takhle moc nikdy nebrečela!“ – Takhle jsem se cítila poslední den se svou hostitelskou rodinou.
Byla jsem au pair v Orlandu na Floridě v letech 2016 až 2017. Starala jsem se o jedenáctiletou slečnu a třináctiletého chlapce – stali se tak mými mladšími sourozenci, které jsem nikdy neměla. Mám je strašně moc ráda a každý den se mi po nich hrozně moc stýská.
Pocity nejsou něco, co bychom běžně v rámci mé hostitelské rodiny rádi sdíleli; je to obvykle něco, co si necháváme pro sebe, ale chci, abyste věděli, že všechny tyto odlišné emoce a pocity, které prožíváte na konci svého au pair roku, jsou naprosto normální! Ne vždycky jsem se o své pocity podělila se svou hostitelskou rodinou, ale dělala jsem to prostřednictvím svého blogu se svými přáteli. Bylo pro mě příšerné nevědět, zda jsou takové pocity normální, a bylo ještě těžší nevědět, jak je ovládat.
Je normální plakat, když jste sami v noci ve svém pokoji? Je normální trochu žárlit na novou au pair? Je normální mít pocit, že je to všechno Vaše – jako třeba že Váš pokoj je Váš, Vaše auto je Vaše, Vaše hostitelská rodina je Vaše? Je normální cítit ve svých pocitech zmatek? Odpověď je ANO! Ano, je zcela normální tohle všechno cítit. Budete se cítit zvláštně, až se bude schylovat k Vašemu odjezdu z místa, na které bude tak těžké zapomenout, protože Vám dalo tolik vzpomínek. Nebudou Vám chybět jen lidi, které milujete; bude Vám také chybět člověk, kterým jste se stali v tomto období a na tomto místě, jelikož už nikdy nebudete stejní.
Krátce shrnu svůj poslední den. Vzbudila jsem se vedle svého hostitelského dítěte, malé holčičky, a společně jsme šly vzbudit jejího bráchu. Všichni jsme na kole vyrazili pro snídani do pekárny. Poté jsme zašli do stodoly zajezdit si na koních a rozloučit se s nimi. Pak jsme se vrátili domů a já si zabalila zbytek věcí. Skoro celý den jsme pobrekávali – nedokázali jsme převzít kontrolu nad svými pocity; ale když se vrátili moji hostitelští rodiče domů, všichni jsme věděli, co to znamená. Bylo načase odjet. Nejdříve jsem objala své hostitelské děti, a jakmile jsem to udělala, všichni jsme propukli v pláč. Vzlykali jsme a nemohli mluvit – jen jsme se několik minut pevně drželi a plakali. Moji hostitelští rodiče stáli opodál na zahradě a sledovali nás. Když jsem zvedla hlavu, všimla jsem si, že také pláčou. Objala jsem všechna zvířátka a pak mě hostitelská mamka odvezla na letiště. Brečela jsem celou cestu až do přestupu – nikdy jsem neměla tak zlomené srdce.
Vzpomínám si, jak jsem se musela rozhodnout, zda si chci svůj rok protáhnout. Nechtěla jsem si ho protahovat se svou hostitelskou rodinou, protože pro mě byli jako opravdová rodina – a protože jsem chtěla v USA poznat nova místa. Také jsem věděla, že nikdy by se nikdo nemohl stát lepší hostitelskou rodinou, a tak jsem se rozhodla svůj pobyt neprotahovat. Litovala jsem toho? V určitých ohledech ano. Cítila jsem se ohledně svého rozhodnutí jak šťastně, tak nešťastně, protože jsem vlastně nevěděla, co chci. V jednu chvíli mi chyběla hostitelská rodina, příroda, stát, ale zároveň mi chybělo mé já. Ani po návratu domů jsem nevěděla, zda jsem se rozhodla správně – ale dnes jsem prostě spokojená, že jsem tuto krásnou americkou hostitelskou rodinu mohla poznat a navštívit. Nejvíce ze všeho jsem vděčná za to, kým jsem se stala. [caption id="attachment_237" align="aligncenter" width="1000"]
Svůj měsíc na cestování jsem strávila návštěvou 9 různých států. Zde jsem v Grand Canyon v Yellowstone.[/caption]
Připravila jsem se na všechny pocity, které bych mohla mít při odjezdu ze své domovské země – až se mi bude stýskat, až nebudu doma na Vánoce a narozeniny. Ale nikdy mě nikdo nepřipravil na odjezd ze svého druhého domova. Takže jak se připravit na konec roku? Existuje mnoho věcí, na které musíte sami sebe připravit. Jste připraveni nechat jinou au pair dělat Vaši práci a jste připraveni na to být nahrazeni někým jiným? Pro mě bylo opravdu velmi těžké vědět, že mou práci bude vykonávat někdo jiný, ale uvedu pár věcí, které mi pomohly se na tuto skutečnost připravit:
Informujte ji/ho o své hostitelské rodině – dejte jí/mu důležité informace, o nichž byste sami rádi věděli od předchozích au pair
Dejte jí/mu jasně najevo, že se Vás může na cokoliv zeptat
Zkuste zařídit, aby se cítil/a jako doma, přestože ještě nedorazil/a – třeba můžete vyzdobit pokoj věcmi z její/jeho země
Řekněte o ní/něm svým hostitelským dětem – řekněte jim, aby na ni/něj byly milí a aby jí/mu neházely klacky pod nohy
Pokud budete odjíždět s pocitem, že nová/ý au pair se o hostitelské děti dobře postará, budete se automaticky cítit lépe
Nejhorší pocit je odjíždět, aniž byste se se vším a se všemi rozloučili. Je opravdu velmi důležité začít se se vším loučit včas. Začala jsem s tím s dvouměsíčním předstihem. Naposledy jsem zašla do Cheesecake Factory, do nákupního centra, k mému oblíbenému jezeru, do centra města a na spoustu dalších míst. Zašla jsem si na oběd se svou hostitelskou babičkou, rozloučila se se svými přáteli, s fotbalovým týmem, se svými koňmi, se svým autem – a v podstatě úplně se všemi. Když jsem nastoupila do letadla domů, cítila jsem, že jsem měla možnost se rozloučit se všemi, a to byl moc dobrý pocit.
Vrátit se domů po roce, co jste byli pryč, bude pravděpodobně nejdivnější pocit, který jste kdy zažili. Domov je místem, které milujeme. Fyzicky ho možná opouštíme, ale naše srdce v něm zůstávají. Budete mít pocit, že jste se velice změnili, a zároveň si uvědomovat, že všichni doma zůstali stejní, jako když jste odjížděli. Najednou se budete cítit ztraceni, jako byste do své domovské země už nepatřili. Pro mě bylo těžké zvyknout si na to, že už se mě každý všude neptá „How are you?“. Těžko jsem si zvykala na počasí a dánskou kulturu. Přestože jsem byla pryč jenom rok, domovská země se pro mě stala úplně jiným světem. Lidé už nebyli tak přátelští, dům i přátele se zdáli stejní – ale já nebyla stejná. Bylo pro mě velmi těžké vrátit se a najednou mít pocit, že mi nikdo opravdu nerozumí.
Byla jsem pryč jen rok, ale nebylo pouhý rok mého života; byl to můj život v jednom roce. [caption id="attachment_179" align="alignnone" width="768"]
Také jsem měla příležitost prozkoumat národní park Arches. Říkám mu ráj na zemi, opravdu se mi tam líbilo.[/caption]
Mohla bych vyprávět tolik příběhů a ukazovat tolik fotek, ale nikdo by se do toho skutečně nedokázal vžít, protože jsem jediná, která ví, jaké zážitky a zkušenosti se k tomu vztahují. A samozřejmě ani mí přátelé či rodina by mi zcela nerozuměli, protože tam nebyli a neprožívali to se mnou. Takže zatímco já mám z Ameriky milion příběhů, oni jich pár mají také: „Slyšela jsi o tom velkém výprodeji ve Vero Moda?“ Pamatuju si, jak se mě na to jeden z mých přátel zeptal a já si pomyslela: „A koho to zajímá?“ – ale kdyby to bylo před rokem, pravděpodobně by mě to zajímalo. Přála bych si, aby mi býval někdo řekl, že je zcela normální cítit se jako cizinec ve vlastní zemi. Přála bych si, aby mi býval někdo řekl, že návrat domů bude mnohem těžší, než jsem si vůbec uměla představit. Nějakou dobu mi trvalo zvyknout si zase na svou zemi, rodinu a přátele – ale musím myslet na to, že ať se děje cokoliv, „už nikdy se nebudu zcela cítit jako doma, protože část mého srdce navždy zůstane někde jinde.“
Všechno to, co cítíte, když se chystáte opustit svůj druhý domov, je zcela normální. Všichni projdeme stejnými emocemi a všichni se vracíme domů s pocitem, že najednou do své vlastní země nepatříme. Je to naprosto v pořádku! Každý se cítí ztracený, smutný a nešťastný, jelikož musel opustit svou hostitelskou rodinu – ale chci Vám říct, že takové pocity jsou v pořádku a že je v pořádku vybrečet se a vypustit ze sebe všechny pocity, ať už je projevíte před kýmkoliv. Přestože Vaše srdíčko, fyzicky i emočně, patří někam jinam – a i přes všechno, co jste zažili – může stále po něčem prahnout. Prahnout po domově, ať už je to kdekoliv.